Nahoru a zas dolů. To je tak nějak každý zápas Seahawks, každá sezóna Seahawks a snad každé z posledních dvaceti představení Geno Smithe, které si vlastně pamatuju. Zápas nás z velké části stála dvojice nesmyslných interceptions, z nichž jedna šla na Genův vrub a druhá, jež v poslední minutě definitivně uhasila naše naděje na další z našich parádních a historických comebacků, vyústila nejspíš ze situace, že zatímco Geno hlásil stránku 112 v playbooku, DK Metcalf asi hledal daný play na stejné straně čítanky. Jinak fakt nevím… Chyb bylo ale daleko víc. Nepochopitelné množství false start penalties, které však na domácím hřišti vyprodukovala naše O-Line, nikoliv náš soupeř, nápadně připomínalo roky…

 Zdá se to jen mně nebo je to vážně tak,  že kdykoliv za posledních pár let ve dvě hodiny v noci vstanu a jdu jak vyoraná myš fandit našim borcům, prohrajeme…? A historie se opakovala. Znova a ve velkém… Jako bychom snad definitivně přišli o ono primetime kouzlo, jimiž byli Seahawks v poslední dekádě či patnácti letech pověstní. Tentokrát to však bylo ještě o kus horší, víc frustrující, smutnější a prostě k pos*ání. Prohra 13-30 nás po jednoznačném průběhu utkání neposunula o krok, ale minimálně o dva či tři kroky opačným směrem, než ukazuje směrovka s nápisem “playoff” a i když ještě rozhodně není všem dnům konec, kéž by to…