Tenhle zápas byl jako jitrnice. Jako ta z pohádky Obušku, z pytle ven. Letošní závěrečný díl Thursday Night Football byl totiž fakt utkáním, jaké svět neviděl… Cokoliv v tomto článku padne, bude jen z malé části vypovídající o mučednictví dvojciferného počtu skalních 12s, kteří dnes mezi druhou a pátou hodinou ranní seděli u svých obrazovek a prožívali všechny ty stavy beznaděje, bolesti, emocionální vyprahlosti, vyhoření, a to vše za bezmezně nudného a stále se protahujícího bdělého kómatu. No nic, ještě než se místo kardiologa výjimečně objednám k psychiatrovi, pojďme si spolu dát stručný souhrn této lowest-scoring game celého letošního ročníku NFL.   Naše výhra 6-3 v tomto defenzivním slugfestu byla vyloženě…

 Nahoru a zas dolů. To je tak nějak každý zápas Seahawks, každá sezóna Seahawks a snad každé z posledních dvaceti představení Geno Smithe, které si vlastně pamatuju. Zápas nás z velké části stála dvojice nesmyslných interceptions, z nichž jedna šla na Genův vrub a druhá, jež v poslední minutě definitivně uhasila naše naděje na další z našich parádních a historických comebacků, vyústila nejspíš ze situace, že zatímco Geno hlásil stránku 112 v playbooku, DK Metcalf asi hledal daný play na stejné straně čítanky. Jinak fakt nevím… Chyb bylo ale daleko víc. Nepochopitelné množství false start penalties, které však na domácím hřišti vyprodukovala naše O-Line, nikoliv náš soupeř, nápadně připomínalo roky…

 Zdá se to jen mně nebo je to vážně tak,  že kdykoliv za posledních pár let ve dvě hodiny v noci vstanu a jdu jak vyoraná myš fandit našim borcům, prohrajeme…? A historie se opakovala. Znova a ve velkém… Jako bychom snad definitivně přišli o ono primetime kouzlo, jimiž byli Seahawks v poslední dekádě či patnácti letech pověstní. Tentokrát to však bylo ještě o kus horší, víc frustrující, smutnější a prostě k pos*ání. Prohra 13-30 nás po jednoznačném průběhu utkání neposunula o krok, ale minimálně o dva či tři kroky opačným směrem, než ukazuje směrovka s nápisem “playoff” a i když ještě rozhodně není všem dnům konec, kéž by to…

 Kdybych se Vás ještě v sobotu zeptal, zda je pravděpodobnější, že zápas Seahawks bude zas kardio do posledních vteřin, nebo jestli padne Asadův režim v Sýrii, asi byste nezvolili tu druhou možnost, že ne? No, zázraky se ale dějí, hlavně ve Vánočním čase, neboť naši milí modrozelení chlapci nám přichystali relativně pohodový a hlavně herně i divácky atraktivní podívanou, která byla více méně rozhodnuta ještě před two-minute warning, což se optikou 12s může jevit jako úkaz svou vzácností se blížící třeba úplnému zatmění Slunce… Seattle porazil Arizonu již posedmé v řadě, po výhře 30-18 se díky head-to-head tie-breakeru dostáváme čtyři týdny před koncem regular season de facto na jen stěží…