Tenhle zápas byl jako jitrnice. Jako ta z pohádky Obušku, z pytle ven. Letošní závěrečný díl Thursday Night Football byl totiž fakt utkáním, jaké svět neviděl… Cokoliv v tomto článku padne, bude jen z malé části vypovídající o mučednictví dvojciferného počtu skalních 12s, kteří dnes mezi druhou a pátou hodinou ranní seděli u svých obrazovek a prožívali všechny ty stavy beznaděje, bolesti, emocionální vyprahlosti, vyhoření, a to vše za bezmezně nudného a stále se protahujícího bdělého kómatu. No nic, ještě než se místo kardiologa výjimečně objednám k psychiatrovi, pojďme si spolu dát stručný souhrn této lowest-scoring game celého letošního ročníku NFL.   Naše výhra 6-3 v tomto defenzivním slugfestu byla vyloženě…

 Nahoru a zas dolů. To je tak nějak každý zápas Seahawks, každá sezóna Seahawks a snad každé z posledních dvaceti představení Geno Smithe, které si vlastně pamatuju. Zápas nás z velké části stála dvojice nesmyslných interceptions, z nichž jedna šla na Genův vrub a druhá, jež v poslední minutě definitivně uhasila naše naděje na další z našich parádních a historických comebacků, vyústila nejspíš ze situace, že zatímco Geno hlásil stránku 112 v playbooku, DK Metcalf asi hledal daný play na stejné straně čítanky. Jinak fakt nevím… Chyb bylo ale daleko víc. Nepochopitelné množství false start penalties, které však na domácím hřišti vyprodukovala naše O-Line, nikoliv náš soupeř, nápadně připomínalo roky…