Nahoru a zas dolů. To je tak nějak každý zápas Seahawks, každá sezóna Seahawks a snad každé z posledních dvaceti představení Geno Smithe, které si vlastně pamatuju. Zápas nás z velké části stála dvojice nesmyslných interceptions, z nichž jedna šla na Genův vrub a druhá, jež v poslední minutě definitivně uhasila naše naděje na další z našich parádních a historických comebacků, vyústila nejspíš ze situace, že zatímco Geno hlásil stránku 112 v playbooku, DK Metcalf asi hledal daný play na stejné straně čítanky. Jinak fakt nevím… Chyb bylo ale daleko víc. Nepochopitelné množství false start penalties, které však na domácím hřišti vyprodukovala naše O-Line, nikoliv náš soupeř, nápadně připomínalo roky…

 Zdá se to jen mně nebo je to vážně tak,  že kdykoliv za posledních pár let ve dvě hodiny v noci vstanu a jdu jak vyoraná myš fandit našim borcům, prohrajeme…? A historie se opakovala. Znova a ve velkém… Jako bychom snad definitivně přišli o ono primetime kouzlo, jimiž byli Seahawks v poslední dekádě či patnácti letech pověstní. Tentokrát to však bylo ještě o kus horší, víc frustrující, smutnější a prostě k pos*ání. Prohra 13-30 nás po jednoznačném průběhu utkání neposunula o krok, ale minimálně o dva či tři kroky opačným směrem, než ukazuje směrovka s nápisem “playoff” a i když ještě rozhodně není všem dnům konec, kéž by to…

 Kdybych se Vás ještě v sobotu zeptal, zda je pravděpodobnější, že zápas Seahawks bude zas kardio do posledních vteřin, nebo jestli padne Asadův režim v Sýrii, asi byste nezvolili tu druhou možnost, že ne? No, zázraky se ale dějí, hlavně ve Vánočním čase, neboť naši milí modrozelení chlapci nám přichystali relativně pohodový a hlavně herně i divácky atraktivní podívanou, která byla více méně rozhodnuta ještě před two-minute warning, což se optikou 12s může jevit jako úkaz svou vzácností se blížící třeba úplnému zatmění Slunce… Seattle porazil Arizonu již posedmé v řadě, po výhře 30-18 se díky head-to-head tie-breakeru dostáváme čtyři týdny před koncem regular season de facto na jen stěží…

 Desítky milionů diváků u televizních obrazovek a přes 81 tisíc lidí přímo na MetLife Stadium bylo svědky něčeho, o čemž ještě ani o den později nevím, jak přesně bych měl referovat. Američtí komentátoři sem tam během zápasů pro nějakou totální psycho věc použijí termín “absolute clinic”, což je asi vůbec nejblíže tomu, co jsem schopen dát dokupy o utkání, jenž jsme měli včera možnost sledovat. Tomuto výrazu nejpřesnější možný český ekvivalent, či ekvivalent slovenský a žiadny iný, je pak asi “Ty číčo, to mě posel na horý záda, že sem viděl, co sem viděl”! Nebo aspoň nic víc odpovídající realitě včerejšího večera nejspíš nejsem schopen dát dokupy. Dlouho, hodně dlouho,…

 Nejsem si jistý, jak velké procento z Vás je na tom podobně, ale já tenhle typ zápasu miluju! Upozorňoval jsem, že v utkáních s Cardinals se historicky děly různé šílenosti a že se jich klidně můžeme dočkat znova. No a ba že jo! Elektrizující atmosféra kapkami zkrápěného Lumen Fieldu, která v průběhu večera často připomínala lednovou playoff game a na trávníku k vidění totální defenzivní slugfest dvou sympaticky hrajících týmů, jež se hlava nehlava bijí o první místo v divizi a s tím i průběžný postseason spot. Tak to byla ve zkratce NFC West ptačí řežba mezi domácími Seahawks a hosty z Arizony. Vydřené a po právu zasloužené W však…