WEEK 15 REVIEW – PHILADELPHIA EAGLES (10-4) @ SEATTLE SEAHAWKS (7-7)
What! A! Game! K nelibosti naší tepové frekvence a krevního tlaku Seahawks nad ránem dokončili absolutně nepravděpodobný comeback, nepříznivý stav 0-10 díky neskutečným plays na obou stranách míče otočili naruby a asi tím nejnepravděpodobnějším game-winning drivem nakonec přerušují čtyřzápasovou sérii proher, když poměrem 20-17 přetlačili obhajující NFC Champions Philadelphii Eagles. S vyrovnaným recordem 7-7 jsme tak rázem rovnýma nohama skočili zpět přímo doprostřed nabitého a extrémně natěsnaného Wild Card race v NFC, v níž se aktuálně na .500 winning percentage setkalo neuvěřitelných pět týmů! Tenhle závěr ještě bude o pěkně ostrých loktech…
Celé to vlastně bylo strašně krásné. Jasně, Eagles nám, hlavně ze startu dávali co proto a prakticky 59 minut tahali za výrazně delší konec provazu, ale už navždy to z tohoto matchupu bude L pro ně a W pro nás. Na nic víc se historie neptá. Byla to nádherná noční. Vše začalo klasickou předzápasovou MNF hymnou v podání Chrise Stapletona a Snoop Dogga, z níž prostě chtě nechtě před naším zápasem vstávají chlupy na celém těle, pokračovalo to tradičním a tentokrát vážně roztomilým vytahováním 12 Flag, kterého se zhostil legendární wide receiver a Super Bowl XLVIII Champion Golden Tate se svým malým synem a totálně mě pak na match nažhavil pohled na head coache Peta Carrolla v kšiltovce, který když se usmál, vypadal jako totálně bezstarostné, desetileté happy kiddo na dětském hřišti uvězněné uvnitř sedmdesátiletého těla. Jinak Pete je v kariéře 4-0 v kšiltovce. Věřili byste, že takové statistiky někdo vede? Pak následovaly klasické tříhodinové “I’m going to kill myself” stavy a neskutečné nervy, které nakonec vystřídala nefalšovaná radost, euforie, po měsíci také konečně ten nejlepší pocit, jaký jen jako fans můžeme zažít. Náš tým zvítězil. Emocemi nabité pozápasové interview quarterbacka Drew Locka se slzami na krajíčku už bylo jen sladkou tečkou na závěr téhle náročné, ale nádherné noční směny.
A co utkání pohledem statistik? Naše skvěle pressující obrana za asistence nadprůměrně hrající secondary plné backupů smazala tahouna útoku Philadelphie. Teda až na ty dva rushing touchdowny… Co se týče passových stats, quarterback Jalen Hurts, jehož dnešní start nebyl skrz nemoc až do poslední chvíle jistý, zkompletoval jen 17/31 passů pro 143 yardů, žádné skórování a 2 interceptions, což do jisté míry rozhodlo zápas. Oba receivers A.J. Brown i DeVonta Smith si připsali 5 catches pro 50+ yards a running back D’Andre Swift na 18 pokusů zaběhl krásných 82 yardů. Obrana Eagles dala dokupy celkem hezká čísla v podobě 2 sacks, 5 tackles for loss a 3 QB hits, ale těmi, kdo na hřišti onen závěrečný drive zápasu a možná vůbec nejdůležitější drive roku proměnil v touchdown, prostě hosté z Philly nebyli. Pro tentokrát tedy ani komplexně solidní týmový výkon na výhru nestačil a Eagles berou třetí prohru v řadě. Navzdory silně rozpačitému počátku nakonec byli Seahawks schopni na obou stranách míče dát dokupy solidní zápas a po několika big plays okořeněných špetkou toho nefalšovaného fotbalového štěstíčka berou tolik důležitou výhru, která je vhodila zpět přímo doprostřed tuhých bojů o účast v letošních NFL Playoffs. Až hodinu před kickoffem zápasu jsme se dozvěděli, kdo že za nás vlastně v čele útoku nastoupí. No a jelikož se Geno Smith stále vypořádává se zraněnými třísly, šanci na svůj druhý start za tři roky, ale zároveň i za poslední dva týdny, dostal backup quarterback Drew Lock. Ten popadl příležitost za pačesy, zápas zakončil s 22/33 completions pro 208 yards, touchdown a passer rating 94. Lock si jako starting QB připsal výhru po dlouhých, předlouhých 3 letech a 5 dnech, přičemž ještě o 42 dní déle uplynulo od jeho posledního game-winning drivu. Nyní jsou ale obě tyto nelichotivé statistiky smazány a svítí u nich překrásná nula. Svůj jediný touchdown zápasu si právě nechal až na samotný konec onoho MNF dramatu, když pouhých 28 vteřin před koncem na krajíčku endzone našel úplně konečky prstů našeho first-round picku letošního Draftu. Wide receiver Jaxon Smith-Njigba si jako vůbec první rookie v historii NFL připsal druhý game-winning touchdown v poslední minutě zápasu a stal se tak jedním z hrdinů večera. Na konci utkání bychom u jeho jména našli 4 catche pro 48 yardů a TD. Leading receiverem se napříč tomu, že po většinu matche u něj “svítil” jen jeden catch pro 8 yardů, stal nejlepší WR vesmíru DK Metcalf. Tohle promo je zdarma, Tome. Byla to totiž právě jistota v podobě Dýkeje, o kterou se včera Lock mohl opřít během podstatné části onoho klíčového 92-yd drivu, jenž se stal nejdelší Seahawks TD possession letošního roku. Metcalf nakonec zakončil utkání s 5 catches pro 78 yards. Třetí z receiverů Tyler Lockett si pak připsal career catch #600. Nejlepším hráčem naší offense však za mě nakonec, byť těsně, byl náš running back Kenneth Walker III. Ten si na 22 doteků s míčem připsal celkem 112 scrimmage yards a jeho touchdown, jímž ve třetí čtvrtině srovnal na 10-10, stál za důležitou změnou momenta utkání. V defense to pak byla hitparáda hlavně dvou jedinců. Nedávno z New Yorku příchozivší defensive tackle Leonard Williams ukázal, že podpis tohoto veterána na příští roky by měl být jeden z našich hlavních offseason úkolů. Skoro dvoumetrový Williams nasbíral 5 tackles a 2 tackles for loss, což nevypadá bůhvíjak šíleně, ale na hřišti byla jeho přítomnost silně cítit. Asi nejviditelnějším hrdinou utkání se pak stal safety Julian Love, který jako teprve třetí hráč Seahawks za poslední čtyři roky zachytil hned dvě interceptions v jednom zápase. K nim ve svém životním zápase přidal také 9 tackles a 2 passes defended. Že rozdílem mezi 2 INT a 0 INT byl těsný non-DPI call a ještě těsnější toe-tap v posledních vteřinách, už se historie rovněž neptá. Love is in the air, tum tu dum, tum tu dum, Love is in the aaair… Výborně hrál ale také Bobby Wagner (11 tackles) nebo dvojice backupů v secondary Michael Jackson (4 tackles, tackle for loss a 2 passes defended) a Artie Burns (4 tackles, tackle for loss a pass defended). Kromě pár sympatických tacklů při returnech pak také v rámci našich special teams zazářily ony dvě stálice, na něž tolik spoléháme. Kicker Jason Myers dodal klid a jistotu když proměnil 2/2 FG a 2/2 PAT, zatímco australský mág, punter Michael Dickson, v kritických momentech pomohl našim Hawks ovládnout field position battle, když utkání zakončil s brilantními 56 yardy na punt. Ve většině review během roku se na titulní fotku snažím vybrat borce, který by se na naší straně dal označit za toho možná nejlepšího. Tentokrát je však těch základních staWebních kamenů tolik, že jsem se rozhodl pro volbu absolutně neuvěřitelného grafu pravděpodobnosti výhry vítěze včerejího zápasu tak, jak se měnil v čase. A taky přiložím jedno klasické memečko. Typická tříhodinová zástava srdce v podání našeho milovaného týmu…
Co na ten match říkáte? Jak jste jej prožívali? Povídejte, přehánějte… Teď si ale po tom infarktovém pondělku dejte hezky nohy hore, objednejte se na kardiologii a psychologii, svému tělu i duši dopřejte pořádný relax a fyzicky i duševně se připravte na Vánoce, které se letos ponesou v modrozeleném duchu. Matematika hovoří jasně. Pokud vyhrajeme zbylá tři utkání a dalších sedm různých matchupů weeků 16-18 nedopadne přesně daným způsobem, jsme v postseason. Pokud bychom na Štědrý den prohráli proti Tennessee, naše šance na účast v playoff nezávisle na zbytku ligy stále dosahují na solidních 29 %. Jak jsem psal nedávno – hlavně klid, nohy v teple, rozhodně fanděte Seahawks a taky se staňte dočasnými fans všech týmů, které ve zbytku roku budou hrát proti Rams, Vikings, Buccaneers, Saints, Packers a Falcons. Takže abych to shrnul, playoff je na dosah! Pojďme tam ty naše borce dohnat! To dáme…
GO HAWKS !!!