2022 SEASON REVIEW, PRVNÍ ČÁST

 Tak to máme opět za sebou… Ve hře o zisk Lombardi Trophy zůstávají poslední čtyři týmy a ačkoliv mezi nimi bohužel nenajdeme naše Seahawks, 103. sezóna NFL pro nás dopadla nesrovnatelně lépe, než se většina z nás před jejím startem domnívala. S recordem 9-8 jsme v naší divizi NFC West skončili hned za San Franciscem 49ers druzí, v National Football Conference jsme díky mnoha drobným nuancím nakonec vybojovali sedmé místo a s odřenýma ušima se nám tedy již popatnácté za uplynulé dvě dekády povedlo probojovat do playoff. Za tohle období si více účastí v postseason vysloužili pouze New England Patriots, takže není pochyb o tom, že Seahawks patří v tomto tisíciletí mezi ty absolutně nejlepší a nejúspěšnější týmy celé NFL. Obdivuhodné na této skutečnosti je, že tento postseason trip přišel v roce, v němž jsme ještě v létě byli hodnoceni jako nejhorší tým celé dvaatřicetičlenné ligy, v němž došlo k odchodu dvou největších týmových hvězd uplynulých deseti let a v němž nás odepisovali prakticky všichni, kteří se v americkém fotbale sotva jedním okem vyznají…

 Hlavním problémem, jenž jsme na cestě k pozdějším kolům playoff nedokázali překonat, byla naše defense. Seahawks letos inkasovali celkem 401 bodů a teprve popáté v historii tak prolomili magickou, avšak nijak zvlášť lichotivou čtyřstovku. Tento počet obdržených bodů nás zařadil až na 25. místo v celé NFL a pokud se podíváme do historie, tak pouze třikrát jsme byli v tomto ohledu horší. Stalo se tak v letech 1976 až 1978, tedy během počátečních tří sezón existence Seahawks, když celá liga sestávala pouze z 28 týmů. Zejména bolestný byl pohled na výkony naší run defense, která se s 2 554 inkasovanými yardy stala třetí nejhorší v celé lize, přičemž hůř už na tom byli pouze Houston Texans a Chicago Bears. V tomto směru máme tedy co vylepšovat. Nebojím se však říct, že stejně jako jsme v minulém roce dodali pořádný boost naší pass defense, totožná věc čeká v nadcházejícím Draftu také naši run defense. O tom však až později.

 Když se poohlédneme za událostí, kterou celá sezóna začala, musíme se vrátit až do 9. března. V ten den jsme se rozloučili se dvěma nejlepšími hráči, jenž za nás v poslední dekádě hráli a kteří po celou tu dobu patřili na svých pozicích k tomu nejlepšímu, co vůbec NFL mohla nabídnout. Quarterback Russell Wilson byl součástí blockbuster tradu, který jej za dva first-round picky, dva second-round picky a tři hráče, ale nejen to, poslal do Denveru Broncos a linebacker Bobby Wagner podepsal pětiletý kontrakt s našimi divizními rivaly Los Angeles Rams. Kdyby byla klubová kasa nafukovací, asi jen blázen by se tohodle dua, které nás v uplynulém desetiletí neslo na vlastních bedrech k výšinám, dobrovolně zbavil. O peníze však jde vždy až v první řadě, takže ve výsledku jsme jen díky propuštění těchto dvou borců ušetřili obrovskou sumu peněz, která se rovná $40.6M, tedy prakticky pětině celého salary cupu, za nějž je dohromady nutno zaplatit 53 hráčů základní sestavy, 16 náhradníků practice squadu a nižší desítky trenérů a jejich asistentů v coaching staffu. Bylo to bolestivé loučení, ale pro rebuild týmů jsme učinili bezpodmínečně potřebnou věc. 

 Zatímco o náhradě Bobbyho Wagnera bylo v loňském březnu již rozhodnuto, neboť si už dva roky jako svého nástupce “vychovával” Jordyna Brookse, a nutno přiznat, že se mu ona výchova povedla, o našem příštím starting quarterbackovi jsme se však přeli prakticky až do startu sezóny. V úvahu připadal Geno Smith (na fotce), jehož práce backup QB v uplynulých sedmi letech spočívala čistě v krytí zad hvězd jako Eli Manning, Phillip Rivers a Russell Wilson, dále pak stále poměrně nezkušený Drew Lock, který byl součástí Russell-tradu a jemuž se v roce 2020 podařilo ovládnout ligu s 15 interceptions, nebo se také skloňovala jména některých veteránů z jiných týmů, z nichž asi nejčastěji zmiňovaní byli Marcus Mariota a milovník masáží Deshaun Watson. Když jsme během offseason nikoho dalšího nepodepsali a v preseason zápasech už bylo prakticky jasné, že rozhodovat se bude mezi dvojící Lock a Smith, většina z nás tehdy věřila tomu, že minimálně v úvodu následujícího roku se naším starting QB stane mladík z Denveru. Týden před kickoffem však bylo oznámeno, že se za kormidlo postaví Geno Smith a ačkoliv to tehdy asi majoritní část 12s vnímala spíš jako krok vstříc quarterbackovi, který už náš playbook zná, než-li cokoliv jiného, netrvalo dlouho a ukázalo se, že jeho nasazení bylo jedním z nejlepších rozhodnutí, které náš coaching staff za poslední roky učinil. Aby taky ne, když po překonání franchise season records Russella Wilsona v podobě 4 282 passing yards a 69.8% completion percentage je najednou mezi trojicí finalistů usilujících o zisk ceny NFL Comeback Player of the Year.  

 Když si fanoušek Seahawks během 2023 offseason vybaví jméno Geno Smith, tak vzhledem k tomu, že u něj bylo od roku 2017 pravidlem, že byl vždy jen pod jednoletými kontrakty, vyloženě se nabízí jedna konkrétní myšlenka, která by nám všem měla vyvstat na mysli. Samozřejmě tím mám na mysli jeho budoucnost. Týmy mohou každoročně označit maximálně jednoho svého hráče tzv. Franchise tagem, přičemž udělat tak případně musí již na přelomu února a března. Taková situace znamená, že tým si daného hráče udrží na další jeden rok, a to za cenu, jež se rovná průměrné roční mzdě pěti nejlépe placených hráčů ligy na dané pozici. V případě quarterbacka se tato suma bude pro tento rok pohybovat okolo $32.5M. Ve zkratce se dá konstatovat, že takováto možnost se využívá v případě, že tým má o daného hráče zájem, ale zároveň si není tak úplně jistý, zda si hráč zaslouží dlouholetou smlouvu za pořádně tučný balík peněz. Takže vlastně taková roční zkušební doba, která je však velmi dobře placená… Seahawks tuto možnost od počátku éry Peta Carrolla a Johna Schneidera využili pouze dvakrát. V roce 2010 byl takto pojištěn kicker Olindo Mare a o devět let později pak defensive end Frank Clark. No a myslím, že právě Geno Smith je letos žhavým kandidátem na tento typ kontraktu.

Pokračování zítra…